Poslední rozloučení s paní Marií

Musím se přiznat, že jsem zpočátku váhala, zda mám z této akce psát článek, či nikoliv. Senioři a zaměstnanci, kteří se akce zúčastnili, byli toho názoru, že ano a pro mě zásadním potvrzením byl souhlas dcery paní Marie, která mi řekla, že pokud alespoň jednoho čtenáře tento článek zahřeje u srdce, bude tomu moc ráda.

V naprosté většině píšeme články o akcích a aktivitách se seniory, výletech apod. Tentokrát jsem napsala článek o akci, která zde v Domově byla uspořádána úplně poprvé. V našem Domově pro seniory a Domově se zvláštním režimem na Kamenické ulici žijí senioři, kteří již nezvládali samostatný život ve své původní domácnosti nejčastěji z fyzických a psychických důvodů, byť i s pomocí rodiny či terénních služeb. Věkový průměr našich obyvatel se dlouhodobě drží okolo 85 let. I přes maximální péči a podporu všech zaměstnanců z různých oddělení nás v průběhu roku „opouští“ na věčnost více seniorů. I když to pro někoho může znít drsně, smrt je přirozenou součástí života. Každý život je vymezen zrodem a smrtí.
Jednou z těch, kteří nás v polovině března opustili, byla i paní Marie, která zde měla dobré přátele z řad klientů. Její úmrtí bylo nečekané, ale proběhlo takovým způsobem, jakým by si přála většina z nás, a to ve spánku. Bohužel oficiálního pohřbu se z fyzických důvodů její dobří přátelé nemohli zúčastnit, a tak nás požádali, zda bychom nevymysleli nějaké jiné důstojné rozloučení. V den pohřbu bylo zrovna nádherné počasí, proto jsme v zahradním altánu nachystali vše potřebné pro poslední rozloučení s paní Marií. Nechyběla její fotografie, smuteční předměty, květiny. V domluvený čas se sešli všichni její přátelé a já jsem si nachystala smuteční projev. Žádné všeobecné smuteční fráze, ale životní příběh paní Marušky. Poté každý zapálil svoji smuteční svíci u její fotografie a nějakým vyprávěním zavzpomínal na svoji kamarádku. Bylo to smutné, dojemné, plné emocí, ale ve výsledku úlevné. Nechyběl i malý kar. Všichni přítomní na konci akce zkonstatovali, že jsou moc rádi za takové důstojné rozloučení s člověkem, který byl pro ně blízký.
Dceři paní Marie jsem s odstupem pár dní zatelefonovala a o všem jí vyprávěla, byla dojata a moc děkovala za to, jakým způsobem jsme se s její maminkou rozloučili a co jsme pro její přátele, když se pohřbu nemohli zúčastnit, uspořádali.

Bc. Dita Hornová, DiS., vedoucí oddělení sociálně-terapeutického – Domov pro seniory a Domov se zvláštním režimem (Kamenická ul.)

• Předchozí
• Další